Site specific v Káznici

Pojem Site specific zahrnuje umělecké produkce, performance, ale i výzkumy realizované v místech, která jsou často opuštěná, zanedbaná či jinak vyloučená, a která nejsou a nikdy nebyla k tvorbě a prezentaci umění určená. Takové konkrétní místo je přitom nejen zásadní inspirací, ale i plnohodnotným partnerem tvůrčího procesu a tak je s ním výsledek absolutně spjat a je nepřenosný. Site specific přístup přitom neznamená jen nějaké prvoplánové ozvláštnění prostoru. Naopak, je to způsob jakým lze poznávat určité místo do hloubky, v souvislostech, usilovně o něm přemýšlet, vytvářet v něm nové vrstvy, příběhy a souvislosti a tím poznávat a probouzet jeho potenciál. I přesto, že to vše probíhá s využitím uměleckých prostředků, aktéry nemusí být jen umělci. Je to přístup díky kterému lze do procesu tvorby zapojovat insidery a vůbec lidi, pro které je dané místo z různých důvodů důležité.

Káznice site specific přitahuje. Svým charakterem, atmosférou, členitostí i geniem loci přirozeně inspiruje tvůrčí mysl nevázanou na standardní divadelní či galerijní prostory. Je to prostor s duší, prostor, který vzrušuje, vybízí, zraňuje, inspiruje.

Pionýrskou produkcí tohoto druhu byla divadelní instalace Kafkova Procesu (2016/17), kterou inscenátoři P. Strašák a M. Vráblík umístili do v té době ještě zcela prázdné Káznice. Diváci putující spolu s Josefem K. mrazivým prostorem byli provázeni herci z několika brněnských divadel (J. Grundman, M. Černoušek, M. Tkačíková, S. Sanža, L. Stárek a další) „Káznice je jako hardware, Kafkův román jako software, oba systémy jsou v symbióze, doplňují se a vzájemně zesilují sdělení i atmosféru“ uváděli tvůrci fascinováni synergii mezi prostorem a Kafkovým dílem. Nabízí se přímá analogie absurdního procesu Josefa K. s procesy, které vedl komunistický režim se svými odpůrci. Ty byly také absurdní, vykonstruované, totální. 

Impulsem ke vzniku inscenace Tvůj Jan (2018) byla skutečnost, že významný katolický básník Jan Zahradníček pobýval krátce i v Káznici. Bylo to po jeho odsouzení v procesu vykonstruovaném komunistickým režimem v 50. letech 20. století, Tvůrčí tandem P. Strašák a M. Vráblík vytvořil koláž z autentických literárních i úředních textů a dokumentů a společně s herci (A. Filipová, M. Černý a M. Bumbálek a další) rozvinuli v robotárně variace na téma básníkova osudu. Premiéry se stihnul zúčastnit ještě básníkův syn a bývalý senátor J. Zahradníček ml., který zemřel v následujícím roce.

“Uprostřed města, les je nejtemnější” zněl podtitul Imerzivní instalace Zvěř (2021/22), která byla kolektivním dílem téměř sedmi desítek performerů z různých brněnských divadel a spolků. Neobvykle široká spolupráce v čase komplikovaném covidovou pandemií nakonec vyústila v unikátní divadelní tvar, který vnesl do celé Káznice magickou atmosféru. Různorodé přístupy inscenačních týmů vizuálně sjednocovaly celohlavové masky zvířat a sdílená témata (svoboda vs. věznění, přirozenost vs. kontrola, stádnost vs. individualita). S těmi pracovali všichni inscenátoři při přípravě svého dílčího příspěvku ve zvoleném prostoru Káznice. Autory konceptu a režie celku byli P. Strašák a Z. Kučerová.

Inspirace prostorem a mnohočetná spolupráce stála v základech i dalšího divadelního projektu, který obsáhnul různé objekty, témata, emoce i lidi spojené s Káznicí. Labyrint (2024) vtahoval návštěvníky do nitra Káznice, ve které rozprostřel imaginativní kompozice využívající divadelní i audiovizuální prostředky. Jednotlivé prvky tvořící tento prostorový „patchwork“ vycházely z různých vrstev a období. Historické reminiscence na pozdně barokní období, kdy byla Káznice postavena, potažmo na dobu komunistického teroru, se v dynamickém tvaru prolínaly s odkazy a rekvizitami spojenými se současností.